Výkon sám o sobě ještě nic neříká o hodnotě člověka

Výkon sám o sobě ještě nic neříká o hodnotě člověka. Nejsme jen to, co umíme

Charakter není totéž co schopnost nebo úspěch. Podnikatel a filantrop Jan Školník v rozhovoru mluví o tom, proč je podle něj důležitější než výkon, kde se ve společnosti ztrácí důvěra a proč se charakter musí pěstovat, ne jen vyžadovat.

Kdy jste si poprvé naplno uvědomil, že schopnost a charakter jsou dvě odlišné věci?

Nedá se to popsat jako jeden konkrétní moment. Bylo to spíš postupné poznávání toho, jak funguje svět. Zároveň je fér říct, že jazyk, kterým to dnes pojmenovávám, vychází z pozdější zkušenosti a z promýšlení, které přišlo až s odstupem; tehdy jsem to tak přesně formulovat neuměl.

Člověk to pozná třeba ve chvíli, kdy do firmy přijde někdo mimořádně schopný. Schopnosti jsou skutečné, ale časem se ukáže, že je používá třeba k tomu, aby druhé poškodil nebo firmu okrádal. V obdobných situacích je vidět, že úspěch, talent a kompetence samy o sobě nic nezaručují: mohou sloužit dobré věci, ale mohou být i zneužity.

Nešlo tedy o jedno prozření, ale o opakovanou zkušenost. Znovu a znovu jsem narážel na to, že i velmi úspěšní a schopní lidé mohou selhávat ve spravedlnosti a odpovědnosti. A naopak jsem potkával lidi, kteří nepůsobili nijak výjimečně, ale dalo se na ně spolehnout, drželi slovo a stáli za druhými. Právě v těchto situacích se pro mě vyjasňovalo, že schopnost a charakter jsou dvě odlišné věci – a že charakter je nakonec důležitější.

Jak byste odlišil skutečný charakter od slušného vystupování, dobrého marketingu nebo pečlivě budovaného obrazu?

Za mě je to docela jednoduché. Marketing pracuje s obrazem, charakter se pozná v rozhodování. Když někdo přijde a jeho obraz je skvělý, a dokonce i jeho dovednosti a kompetence tomu odpovídají, ale potom selže v rozhodnutí, tak se právě v tom momentu ukazuje charakter. Slušné vystupování funguje, když je to výhodné. Charakter se ukazuje ve chvíli, kdy správné rozhodnutí není pohodlné ani výhodné.

Pro mě je charakter silně spojený s vnitřní integritou, s tím, jak člověk jedná a co považuje za dobré, i když to není vidět. Komenský to vystihl přesně: znát dobré, chtít dobré, konat dobré – a to i tehdy, když se nikdo nedívá. Marketing není to, co dělám, když se nikdo nedívá.

Kde dnes nejčastěji narážíte na záměnu úspěchu, výkonu a vlivu za skutečnou hodnotu člověka?

Upřímně řečeno skoro všude. Ve veřejném prostoru, v byznysu, ve vzdělávání. Jazyk účelu a výkonu je dnes všudypřítomný a má to své důvody. Když člověk čte, jak se vyvíjelo myšlení, tak je zřejmé, že ten důraz na výkon samotný je dnes velmi silný. Kdo něco dokázal, vydělal, má vliv – z toho snadno uděláme soud o jeho hodnotě jako člověka. To je velká zkratka.

Výkon sám o sobě není špatný. Je důležitý. Ale neříká nic o tom, jestli je ten člověk spravedlivý, spolehlivý nebo jestli jedná dobře vůči ostatním. A když tuhle záměnu přijmeme jako normu, což se nám podle mě postupně děje, tak se pozvolna rozpadá důvěra. Hodně se dnes mluví o tom, že jsme fragmentovaní, že si nedůvěřujeme. Možná i proto, že jsme příliš zvyklí lidi měřit výkonem.

Není „výchova charakteru“ ve skutečnosti jen přijatelnější název pro moralizování?

Moralizování říká: dělej tohle, protože se to má. Výchova charakteru se naopak snaží společně hledat, co je dobré, a učit se to žít. A to je dobré jak pro každého jednotlivce, tak pro společnost jako celek. Jde o to, aby člověk porozuměl tomu, proč jedná. Nejde o poslušnost – to bych řekl, že je moralizování – ale o vnitřní orientaci. Dělám dobré, protože chci, ne protože mi někdo říká, že je to dobré.

Dobrá výchova charakteru vždycky počítá i s kritickým myšlením. To je integrální součást celé věci, kdy člověk rozvíjí své výkonové, občanské, morální a také kognitivní ctnosti.

Komu dnes vlastně přísluší právo nebo mandát mluvit do výchovy charakteru – rodině, škole, komunitě, církvi, nebo nikomu?

Za mě to přísluší všem, ale zároveň nikomu samotnému. Charakter se formuje v rodině, ve škole, v komunitě, ve společnosti jako celku. Není to něco, co by mohl „vlastnit“ jeden aktér.

Důležitější než to, komu to přísluší, je, jestli dokážeme vést smysluplný rozhovor o tom, co to vlastně znamená. Jestli máme jazyk, jak o věcech spolu mluvit. To je podle mě jedna z velkých výzev, které dnes před společností stojí.

Proč jste považoval za nutné založit Centrum rozvoje charakteru a vstoupit s tématem charakteru do veřejné debaty?

Samotné založení Centra rozvoje charakteru pro mě začalo hodně osobně, setkáním s profesorem Janem Háblem. Uvědomil jsem si, že jsem potkal mimořádnou osobnost, která se vědomě dala do služby dobrého charakteru nejen ve vzdělávání nebo konkrétní komunitě. Najednou mi dával jazyk pro věci, které jsem do té doby vnímal spíše intuitivně a neuměl je pojmenovat.

Domluvili jsme se, že spojit své síly dává smysl, že pokud chceme něco skutečně měnit, nestačíme na to sami. Je potřeba vytvořit instituci, která tomu úsilí dá zázemí a dokáže téma přenášet dostatečně dlouho do klíčových míst ve společnosti — do škol, do byznysu, do veřejné debaty, včetně dialogu s těmi, kteří nesou odpovědnost za podobu veřejného života. To při vší dobré vůli nedokáže jeden člověk, ať je jakkoli dobrý.

Centrum rozvoje charakteru je pro mě katalyzátor. Prvek, který by rád rozšiřoval kvalitu a rozsah celospolečenské diskuse s cílem posouvat náš společenský diskurz tak, aby byl formativní.

Je možné najít pro charakter společný, sekulární jazyk?

Myslím, že je potřeba říct, že Centrum rozvoje charakteru používá jako své východisko rámec, který je sekulární. Je to aristotelská etika ctností — nebo spíš neoaristotelská — protože bere v úvahu nejnovější výzkumy z psychologie, antropologie, sociologie a dalších oborů. Snaží se to integrovat do rámce, který je v principu univerzální jak pro lidi, kteří žijí v náboženském kontextu, tak pro ty, kteří žijí mimo něj.

Spolupracujeme i na mezinárodní úrovni. Takovým etalonem v dané oblasti je britské Jubilee Centre for Character and Virtues v Birminghamu, ale není to jediné pracoviště. Vznikla také Evropská asociace pro charakter a ctnosti. A tam se ukazuje, že o spravedlnosti, odvaze nebo čestnosti se dá mluvit napříč kulturami, napříč náboženstvími, napříč zeměmi. Rozumějí tomu i v Asii, i v Severní nebo Střední Americe.

To pro mě byl strašně důležitý moment právě proto, že chceme přinášet něco, co nás opravdu může spojit. Aby existoval potenciál spojit se v něčem a pro něco dobrého. Moje zkušenost zatím je, že opravdu máme šanci začít mluvit jedním jazykem, a přitom vycházet z různých kontextů a různých zkušeností.

Přitom na Slovensku je etika povinně volitelná už od devadesátých let. Máte pocit, že to pomohlo k lepší společnosti? 

To se hodnotí těžko. My s kolegy z Centra rozvoje charakteru často říkáme, že samotný předmět nemůže zásadně změnit společnost. Pokud je etická, nebo v případě Slovenska volitelná náboženská výchova, jedna hodina týdně a zbytek školy funguje jinak, tak její dopad bude velmi omezený, pokud vůbec nějaký.

Změna podle mě přijde tehdy, když se výchova charakteru stane součástí kultury školy, součástí vztahů, způsobu vedení a každodenní praxe. A bez toho to nepůjde. Dokonce bych řekl: i součástí každodenní kultury firem, institucí a společnosti vůbec. Teprve potom může očekávat skutečnou celospolečenskou změnu, po které všichni voláme.

V čem je pro vás víc než jen místo, odkud pocházíte a kde dlouhodobě působíte?

To je trochu záludná otázka. Já se vždycky snažím říkat, že člověk by neměl hledat to „správné místo“, putovat po světě a hledat místo, které ho dobře ovlivní. Když člověk dojde k dobrému výsledku, tak podle mě zjistí, že to správné místo nosí v sobě, že ho má v srdci.

Ale je fakt, že Broumov na téhle cestě pomohl. I tím, jaké hodnoty a historii v sobě nese. Nejlépe to možná vystihuje věta, kterou můžeme číst ve dveřích do klášterní knihovny: Quae sit sapientia, disce legendo. Tedy: moudrost se hledá čtením. Já bych dodal: četbou, kladením otázek a snahou o dobré jednání.

Mně se stalo, že jsem si zásadní otázky začal klást právě ve chvíli, kdy jsem byl na tomto místě. Takže určitě to mělo nějaký vliv — historie, atmosféra i lidé, které jsem tady potkával.

Které momenty nebo myšlenky z únorové konference v Broumově ve vás nejsilněji zarezonovaly?

Pro mě byl nejsilnější pocit, vlastně zjištění, že jsme pořád teprve na začátku. I přesto, že se tam sešli lidé, které téma zajímá, pořád hledáme společný jazyk i mezi sebou. Ale myslím, že se v tom významně posouváme. Stále zůstává otázka, jak charakter opravdu systematicky rozvíjet v praxi. Jak ho dostat do denního života, do škol, organizací, firem, do každodenních rozhodnutí nás jako lidí.

Silný byl i pocit, že poptávka po tom opravdu existuje. A pro mě osobně bylo ještě velmi podstatné zacházení s jazykem. Hodně se dnes bavíme o hodnotách ve společnosti. Myslím, že Broumov a letošní konference mě znovu posunuly k tomu, abych více rozlišoval mezi hodnotami a ctnostmi a abych znovu přidal důraz na slovo ctnost a jeho význam v celospolečenské diskusi.

Hodnoty jsou důležité, ale každý máme své a je to tak dobře. Jenže pokud chceme žít společně dobrý život a zároveň zachovat pluralitu názorů a hodnot, tak je potřeba hledat, co má být tím, co nás drží pohromadě. A to jsou otázky, které ve mně po broumovské konferenci rezonovaly nejvíc.

Připadáte si sám jako charakterní člověk?

Čím víc si to uvědomuji, tím víc se o to snažím. Zároveň si uvědomuji, jak často se mi nedaří tak, jak bych chtěl. Myslím si, že být charakterní neznamená bezchybnost. Spíš schopnost neztratit citlivost pro to, co je dobré, a mít odvahu se k tomu znovu a znovu vracet, přestože selháváme, každý z nás. Nejsme dokonalí. Ani andělé, ani ďáblové. Jsme lidé. A to je naše přirozenost.

Zase Komenský — profesor Hábl mi jeho citace často připomíná — řekl něco v tom smyslu, že lidskost není úplně v pořádku, ale není ani docela ztracená. Má smysl o kultivaci a formaci usilovat a směřovat k dobrému. Každý pro to má potenciál. Každý může žít naplněný a dobrý život.

A nemusí u toho být nutně viditelně úspěšný, superaktivní v komunitě nebo nějak viditelně agilní. Dobrý život může znamenat i to, že je člověk srovnaný sám se sebou, rozumí si, chápe své vnitřní poslání, je v tomto smyslu integrovaný do společnosti, není odpojený a cítí se být její součástí. To mi připadá jako velmi důležitý apel pro současnou společnost.

 

Zdroj: Nadace Benetheo