Žák poslušný, úspěšný, nebo prospěšný?

Přemýšlíme dnes usilovně o výchově osobnosti ve škole – a nejen proto, že nás k tomu vede nové RVP, ale především proto, že kvalitní osobnosti nutně potřebujeme – v politice, v byznysu, v médiích, ale i za volantem nebo v manželství. Máme příležitost uchopit toto téma nově – nikoli pouze jako psycho-trénink či výuku „měkkých dovedností“, ale jako celostní rozvoj charakteru, který zakládá zralou a funkční osobnost. Než se však pustíme do nových cest, podívejme se zpět: jakou osobnost vlastně škola v uplynulých desetiletích formovala? 

1. Žák poslušný  

Na poslušnosti není nic špatného, ale nesmí se to přehnat. Přehnal to totalitní režim, který jsme tu donedávna měli. V bývalém Československu byla „mravní výchova“ oficiální součástí školní agendy. Jenže mravná moc nebyla. Šlo především o ideologickou indoktrinaci: cílem bylo vychovat člověka loajálního k režimu, poslušného, neptajícího se, připraveného přizpůsobit se a držet krok s oficiálním výkladem světa. Důraz se kladl na autoritu, kolektivitu, rovnost ve smyslu uniformity, a hlavně na poslušnost. Prostor pro kritické myšlení, individualitu nebo vnitřní integritu téměř neexistoval. Osobnost se „tvarovala“ spíše nátlakem než dialogem. Dnes víme, že tato výchova vedla spíš k pasivitě, konformismu nebo v horším případě k dvojaké morálce. 

2. Žák úspěšný 

Na úspěšnosti není nic špatného, ale nesmí se to přehnat. Po roce 1989 se školství začalo postupně transformovat. Společnost se otevřela, padla cenzura i ideologické diktáty a do veřejného prostoru vstoupila nová témata – a s nimi též občanská, etická, osobnostní či sociální výchova. Dítě se mělo stát autonomní bytostí, která se umí rozhodovat, orientovat ve světě a nenechá si vnutit jediný správný formát myšlení. 

Současně však začala do škol pronikat nová „neviditelná“ agenda – agenda úspěchu. Pedagogicky tomu říkáme „skryté kurikulum“. Hlavním motivem školního étosu se stala tzv. „připravenost na život“, rozuměj: na trh práce. Mluvilo se o konkurenceschopnosti, flexibilitě, využitelnosti. Zavedly se klíčové kompetence, testy, standardy a hodnocení. Výsledky, výkon, srovnatelnost. 

Mělo to svou logiku – ale i své limity. Člověk „úspěšný“ totiž nemusí být zároveň člověk dobrý. Konkurenceschopnost může v krajních případech znamenat „všehoschopnost“. Znalosti, dovednosti, kompetence – to vše lze využít i k manipulaci, k obohacování se na úkor druhých, k účelovému ohýbání pravdy. A že se to děje, vidíme denně. Čtete zprávy, že? Korupce, tunely ve fondech a společných zdrojích, pokles sociálního kapitálu (vzájemné důvěry), zneužívání technologií, oslabování společenské soudržnosti – to nejsou jen ekonomické nebo právní problémy, ale především problémy etické. 

3. Žák prospěšný  

Mám za to, že právě nyní nastává chvíle, kdy bychom mohli otázku školní výchovy osobnosti uchopit za jiný konec. Nejde o návrat k autoritářské poslušnosti, ani o popření významu výkonu. Jde o hledání rovnováhy: mezi věděním a charakterem, mezi úspěchem a odpovědností. 

Stále více škol (a také rodičů) si dnes klade otázku: Jak vychovat člověka, který bude nejen znalý, ale také čestný? Nejen samostatný, ale i ohleduplný? Nejen výkonný, ale i užitečný – sobě i druhým? Nejen úspěšný, ale i prospěšný? Roste totiž povědomí, že samotné znalosti a dovednosti nestačí, pokud nejsou provázeny vnitřní zralostí a smyslem pro dobro. Potvrzují to i výsledky výzkumů – například rozsáhlá evropská studie TEPACE (Teachers’ and Parents’ Perspectives on Character Education in Europe), realizovaná pod hlavičkou ECVA (European Character and Virtue Association) v r. 2024. Výzkum, který proběhl ve 7 evropských zemích včetně České republiky, ukázal, že drtivá většina ze 2 652 učitelů a 7 918 rodičů upřednostňuje formování charakteru před důrazem na známky či výkon. Zároveň ale obě skupiny často mylně předpokládají, že ta druhá skupina považuje za důležitější úspěch. Učitelé uváděli, že by se radši věnovali osobnostní stránce edukačního procesu, ale rodiče chtějí „známky“. A naopak rodiče uváděli, že by si přáli spíše osobnost, ale učitelé „jedou na výkon“. I to ukazuje, že touha vychovávat slušné, poctivé a odpovědné děti existuje – jen o ní často nemluvíme nahlas. A dostatečně nemluvíme spolu. 

A právě proto zde otevírám prostor pro dialog a přemýšlení: osobnost dítěte se neformuje pouze v hodinách občanské nebo etické výchovy. Formuje se napříč všemi předměty – v tom, jak učitel komunikuje, jak škola nastavuje pravidla, jak zachází s chybou, jaká panuje atmosféra, jak oceňuje snahu a pokrok. Celková kultura školy, její étos, každodenní rytmus, rituály, rutiny a vztahy – to vše má zásadní formativní vliv. Pokud tedy chceme, aby ze škol vycházeli nejen schopní, ale i slušní lidé dobrého charakteru, musíme věnovat pozornost právě těmto jemně působícím výchovně-vzdělávacím hybatelům. Komenský takové škole říkal „dílna lidskosti“ a definoval ji konečným cílem: aby dítě znalo dobré, chtělo dobré a konalo dobré, a to i když se nikdo nedívá. 

Závěr: Kým má být dnešní žák? 

Dle mého soudu není nutné rozhodovat se mezi poslušností a úspěšností. Obojí má v určité fázi výchovy své oprávněné místo. Ovšem právě dnes, kdy čelíme tolika etickým výzvám, můžeme a měli bychom mířit dál: k výchově žáka prospěšného – nikoli jen ve smyslu užitečnosti pro systém, ale ve smyslu lidské zralosti. Ovšemže dítě potřebuje v dětství vedení, a tedy i příležitosti, kdy se učí poslouchat. Ovšemže chceme, aby každý žák zakusil úspěch a zažil radost z toho, co zvládl. Ale kromě toho potřebujeme, aby se učil být člověkem, který umí rozlišit, co je dobré, a má odvahu k tomu směřovat. Společnost složená z takových jedinců je společnost, která má budoucnost.