Od Stephena Coveyho zpět k Aristotelovi

Od Stephena Coveyho zpět k Aristotelovi. Proč se svět znovu vrací k charakteru

Když Stephen Covey psal knihu 7 návyků skutečně efektivních lidí, udělal předtím něco neobvyklého. Nezačal psychologií ani managementem. Pročetl stovky amerických knih o úspěchu od založení Spojených států až po současnost a všiml si zvláštního zlomu.

Přibližně do začátku 20. století byla většina literatury postavena na tom, čemu říká Character Ethic. Úspěch člověka vycházel z jeho charakteru – z integrity, odvahy, pokory, spravedlnosti, trpělivosti nebo pracovitosti. Autoři předpokládali, že dobrý život i dobré vedení lidí vyrůstají zevnitř člověka.

Po první světové válce se však něco změnilo. Do popředí se dostává to, co Covey nazývá Personality Ethic. Místo otázky „Jakým člověkem se stávám?“ nastupuje otázka „Jak působím na druhé?“. Literatura o úspěchu se začíná soustředit na techniky komunikace, budování image, přesvědčování, vyjednávání nebo pozitivního myšlení. Charakter zůstává v pozadí.

Covey tento obrat pouze popsal. Neptal se příliš, proč k němu došlo. A právě zde může pomoci filozofie.

Alasdair MacIntyre ve své slavné knize After Virtue nabízí hlubší vysvětlení tohoto obratu. Podle něj začal mnohem dříve – už v období osvícenství. Západní společnost postupně ztratila společně sdílenou představu o tom, co je dobrý život. Aristotelova ústřední otázka „Jakým člověkem se mám stát?“ byla nahrazena jinými otázkami. Kant hledal správná pravidla jednání. Utilitaristé nejlepší důsledky jednání. Liberalismus ponechal definici dobra na jednotlivci. Všechny tyto směry přinesly mnoho cenného, ale současně odsunuly do pozadí samotný charakter.

To, co Covey pozoroval ve 20. století, tak můžeme chápat jako kulturní důsledek této hlubší filozofické proměny. K rozvoji psychologie, reklamy, marketingu a korporací se přidala kultura výkonu a osobního úspěchu. Důležité bylo umět zaujmout, prodat sebe i své myšlenky. Charakter se začal nahrazovat technikami.

Zdá se mi však, že dnes stojíme před dalším přelomem. Nestačí už ani osobnost. Ve vzdělávání i managementu stále častěji mluvíme o kompetencích, dovednostech, měřitelných výsledcích a výstupech. Jako by hlavní otázkou bylo: Co umíš? Vznikají rámce kompetencí, modely leadershipu i seznamy dovedností pro 21. století. Pokud bychom navázali na Coveyho terminologii, možná bychom dnešní dobu mohli označit jako Competency Ethic. Kompetence jsou nesmírně užitečné. Samy o sobě ale nedokážou odpovědět na otázku, k čemu mají být použity.

Právě proto dnes pozorujeme pozoruhodný návrat charakteru. Ne jako nostalgii po minulosti, ale jako reakci na zkušenost, že kompetence bez charakteru mohou být stejně nebezpečné jako charisma bez integrity. Umělá inteligence, krize důvěry, polarizace společnosti i etické otázky nových technologií znovu otevírají starou aristotelskou otázku: Jakým člověkem se stáváme?

Možná právě zde se překvapivě setkávají filozofie a moderní leadership. Nejen Covey, ale i další lidé z praxe intuitivně docházejí ke stejnému místu, na které filozofové jako Aristoteles nebo MacIntyre ukazují systematickou argumentací. Nestačí rozvíjet osobnost. Nestačí rozvíjet kompetence. Obojí potřebuje být vedeno charakterem.

Nejde přitom o návrat k moralizování. Etika ctností chápe charakter jako soubor dobrých návyků, které se člověk učí podobně jako hře na hudební nástroj. Statečnost, spravedlnost, uměřenost nebo praktická moudrost nejsou vrozené vlastnosti ani nedosažitelné ideály. Jsou to dovednosti života, které se opakováním stávají návyky a postupně součástí našeho charakteru.

Možná právě v tom spočívá jedna z největších výzev dnešní doby. Nejde postavit charakter proti kompetencím ani proti osobnostnímu rozvoji. Jde o to vrátit jim společný směr. Nevracet se zpět, nýbrž navázat na to nejlepší z moderní psychologie, pedagogiky i managementu a ukázat, že jejich skutečným základem je člověk dobrého charakteru.