Zasévat charakter

 

 

Učitel zahradníkem?

– Nikola Krýdová

 

 

 

 

“A co že to tam vlastně děláš?„ To je jeden z častých dotazů lidí, kteří se nepohybují v oblasti školství, ale též kolegů učitelů, kterým do hodin nechodím. Byť jsem vystudovanou učitelkou, vybrala jsem si dráhu asistentky pedagoga. Vysvětlím proč. Na naší škole být asistentkou nemusí nutně znamenat věnovat se jen konkrétnímu žákovi, či žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Jsem totiž přiřazena celé třídě primánů, kteří jsou na škole noví. Mým oficiálním úkolem je pomoci jim snadněji se aklimatizovat v neznámém prostředí, přivyknout zdejšímu systému, pomoci se studiem. Já osobně však vidím v této pozici mnohem více. Umožňuje mi být s dětmi v úzkém kontaktu, jelikož se s nimi vídám v průměru 18 vyučovacích hodin týdně. Zároveň nejsem zahlcena přemýšlením o organizaci hodiny, o její obsahové náplni, tudíž můžu lépe pozorovat, co se ve třídě děje. Co potřebuje celá skupina i co momentálně řeší konkrétní jednotlivci. Mohu být proto cenným zdrojem informací pro učitele a jeho pomocníkem. Nejsem ani tolik jeho prodlouženou rukou, ale spíše jeho “prodlouženýma očima”. Pakliže chce i on rozvíjet charakter žáků, ne jen předávat informace, můžeme vytvářet silné duo.

 

Rozvíjet charakter

 

Co že by to měl chtít? Rozvíjet charakter žáků? Jak? Kdy a kde? Není nic jednoduššího, než se vám pokusit odpovědět pomocí příkladů z mého běžného pracovního dne. Nečekejte však zázraky na počkání. O ty tu nejde. Ukážu vám momenty z nedávného pondělí, které kýžený prostor pro rozvoj charakteru žáků nabízely.

 

Ten den se, jako většina jiných, pro mě nesl v duchu malých skutků. Takových, které mě samotnou mají popostrkovat dále na cestě přiblížení se ideálu dobrého člověka. Jenž může jakožto případný vzor ovlivňovat charakter žáků, a tím násobit potenciální budoucí dobro. Věřím, že každý z nás má uloženou nějakou vzpomínku na školní léta, kdy se v na první pohled nevýznamné situaci stalo něco neobyčejného. Mohla to být učitelova slova, reakce, pomoc, cokoliv, co v nás zanechalo výraznou stopu přetrvávající mnohdy až do dospělosti. Takové, často nenápadné skutky vnímám jako snahu zasazovat semínka možných změn, které si v tento moment ani nemusíme umět představit. Na následujících řádcích ve zkratce nastíním čtyři situace, kdy jsem se o podobný zahradnický počin a kultivaci charakteru pokoušela.

 

Semínko první

 

Děti si odhlasovaly, že si chtějí tajně vylosovat, komu ze třídy dají vánoční dárek. Abychom jim s výběrem dárku pomohli, posdíleli jsme si v rámci třídnické hodiny tipy, co by komu udělalo radost. Záměrně jsem si nechávala své přání až nakonec. Nechtěla jsem, aby se pak děti zdráhaly říct, že si přejí například kartičky s Pokémony. Svým přáním jsem chtěla předložit další možnost, co se dá s penězi určenými na dárek, v našem případě se dvěma stovkami, udělat. Vyjádřila jsem proto přání, že by mi největší radost udělalo, pokud by můj tzv. Secret Santa penězi podpořil například výsadbu stromu, či zvířecí útulek, někoho nemocného, seniora, dítě v nelehké životní situaci a tak podobně. Rovněž jsem svým přání chtěla poukázat na to, že dobrý pocit a radost z dárku nemusí nutně přinášet jen hmotné věci a že může být leckdy cennější, než získání něčeho pro sebe, vědomí, že bylo vykonáno něco pro druhé, pro okolí.

 

Semínko druhé

 

Děti ke konci hodiny vracely zapůjčené tablety. Vkládaly je zpět do tašky s přihrádkami, v níž se tablety přenáší. Během toho jsem žáky poprosila o pozornost a popsala jsem jim, že můžeme tablety v hodinách používat i díky tomu, že jsou nabité. A že se o to stará naše paní knihovnice. Ta musí několikrát denně tablety přerovnávat a otáčet je nahoru tou stranou, která obsahuje vstup pro zapojení nabíjecího kabelu. A že já osobně se jí snažím tuhle práci ulehčit a před vrácením otáčím tablety "správnou" stranou nahoru. Vyzvala jsem je, že budu ráda, pokud se ke mně přidají a ve chvíli, kdy mají tablet v ruce a vracejí ho, se budou soustředit na to, jak jej do přihrádek vkládají. Dodala jsem, že se jedná o maličkost, která ale někomu jinému ušetří ne příliš zábavnou práci.

 

Semínko třetí

 

Během hodiny se ve třídě na zemi objevil nepořádek, ke kterému se nikdo nehlásil. Upozornil mě na něj žák sedící nejblíže. Přišla jsem k němu a zeptala se, co s tím uděláme. Prohlásil, že neví a že to prý po ostatních uklízel už několikrát. Odpověděla jsem, že počkáme do přestávky, jestli se k tomu někdo přihlásí a zeptala se ho, jestli bychom to pak neuklidili spolu. Že i mně záleží na tom, abychom to měli ve třídě uklizené a hezké. Přikývnul. Snažila jsem se podpořit žádoucí chování nejen tím, že poukážu na to, co je dobré, ale i tím, že půjdu a udělám to společně s dětmi. Nakonec se chvíli nato otočila poblíž sedící žačka a řekla, že to nejspíš bude její. Po hodině jsme to uklidily spolu. 

 

Čtvrté semínko

 

Poslední situaci považuji za opravdovou výzvu. Jak se pokusit dovést žákyni k vlastnímu rozhodnutí přiznat učiteli, že v jejím testu přehlédl jednu chybu a dal jí lepší známku než by měla mít? Dvě žačky se ptaly, která z nich má správnou odpověď. Nebyly si jisté, protože měly stejnou odpověď, ale jen jedna z nich ji měla označenou jako chybnou. Poté, co jsme záhadu rozluštily, žákyně s nezapočítanou chybou prohlásila, že to tak nechá a že je to učitelova smůla. Co s tím? Reagovat? Případně jak? Jaká je cesta k přípravě úrodné půdy pro toto konkrétní semínko?

 

Charakter jako základ

 

Věřím, že situace popsané výše se vyskytují v životech mnoha dětí i učitelů. Možná si my sami vzpomínáme na záblesky minulosti, kdy jsme byli v rolích žáků. Jaké učitele jsme tehdy měli kolem sebe? Šlo jim o náš charakter? A o co jde nám? Záměrně nechávám čtvrtou situaci bez popisu mého řešení. Někdy je tím nejdůležitějším sama otázka, ne odpověď.

 

Během výuky i mimo ni se objevují mnohé situace s potenciálem pro rozvoj charakteru žáků. Často se nejedná o nic velkého. Někdy vyžadují, abychom šli příkladem, či přinesli jiný úhel pohledu, jindy jít a věc společně s dětmi udělat. Mou snahou je neignorovat příležitosti pro rozvoj charakteru, neboť chci pomáhat dětem stávat se tím, kdo mi podá ruku, když upadnu. Místo toho, aby mi z hlavy vypočítaly trajektorii a rychlost mého pádu a nechaly mě dál ležet. Až ve chvíli, kdy mi samy od sebe ruku podají a pomohou mi zpět na nohy, si od nich velice ráda poslechnu výsledek.