Škola pro labyrint, II. část

Škola pro labyrint: Komenský pro věk umělé inteligence, 2/2 

Evropa už jednou zažila informační revoluci, která slibovala vzdělanost a přinesla i požár. 

Jmenovala se knihtisk. 

V učebnicích bývá uložen jako pokroková kapitola: Gutenberg, pohyblivé litery, levnější knihy, šíření vzdělanosti. To všechno je pravda. Jenže knihtisk nebyl jen technický vynález. Byl to nový nervový systém Evropy. Změnil rychlost, cenu a dosah myšlenek. A tím změnil ekonomiku, náboženství, politiku i konflikt. 

Ekonom Jeremiah Dittmar ukázal, že evropská města, která přijala knihtisk už v 15. století, rostla mezi lety 1500 a 1600 výrazně rychleji než jinak podobná města bez raného tisku. Podle jeho odhadů zhruba o 60 procent rychleji. Přesněji: rané přijetí tisku bylo spojeno s růstovou výhodou asi 21 procentních bodů v době, kdy průměrný růst měst činil zhruba 30 procentních bodů. 

To je ohromující. Tiskárny samy o sobě nebyly obrovským sektorem. Nevypadaly jako železnice, továrny nebo elektrárny. Nezaměstnávaly masy lidí. A přesto proměnily města. 

Jak? 

Zlevnily znalosti. 

Tištěné knihy, učebnice, tabulky, obchodní příručky, jazykové texty, matematika pro kupce, účetní návody, náboženské spisy, letáky a zprávy. To všechno snížilo cenu učení. Tam, kde existovala města, obchod, školy, univerzity, přístavy a lidé schopní nové informace použít, se znalosti začaly rychleji měnit v dovednosti. Dovednosti v produktivitu. Produktivita v růst. 

Knihtisk tak připomíná starou lekci, kterou dnes znovu objevujeme u umělé inteligence: informační technologie nemění svět hlavně tím, že vytvoří nový sektor. Mění svět tím, že změní práci všech ostatních sektorů. Změní způsob, jakým lidé čtou, počítají, plánují, učí se, obchodují, argumentují, organizují se a přesvědčují druhé. 

Proto jsou tyto technologie zpočátku tak těžko viditelné v makrodatech. Nejdřív se mění návyky. Pak organizace. Pak instituce. Pak trhy. A teprve nakonec statistiky. 

Jenže knihtisk má i druhou lekci. Zlevnil nejen vzdělání. Zlevnil konflikt. 

Technologie jako zesilovač 

Knihtisk pomohl šířit reformaci. Pomohl šířit pamflety. Pomohl šířit polemiky, karikatury, obvinění, teologické traktáty i politické výzvy. Reformátoři novou technologii pochopili rychle. Myšlenky, které by dříve putovaly pomalu skrze kazatele, rukopisy a místní sítě, se najednou daly množit, přenášet a vracet zpět v podobě odpovědí a protiútoků. 

Je důležité být přesný. Knihtisk reformaci nezpůsobil. Třicetiletou válku nespustily litery. Náboženské štěpení Evropy mělo hlubší příčiny: teologické spory, mocenské zájmy, říšskou politiku, dynastické ambice, územní soupeření i sociální napětí. 

Ale knihtisk změnil informační prostředí, ve kterém se konflikt šířil. 

To je zásadní rozdíl. Technologie často nevytváří základní lidské impulzy. Nevytváří víru, strach, ambici, ponížení ani nenávist. Ale může je zesílit, zrychlit a dát jim nový dosah. Může proměnit lokální napětí v nadregionální hnutí. Může z učeneckého sporu udělat masovou mobilizaci. Může dát davu jazyk, symboly a nepřítele. 

Velké informační technologie proto nejsou samy o sobě dobré nebo špatné. Jsou to multiplikátory. Zvýrazní schopnosti společnosti, ale také její slabiny. Tam, kde existuje důvěra, vzdělanost, instituce a otevřenost, mohou urychlit růst. Tam, kde existuje strach, ponížení, mocenská fragmentace a hlad po jednoduchém vysvětlení, mohou urychlit rozklad. 

Knihtisk Evropu nevytáhl z temnoty rovnou do osvícenství. Nejprve ji také pomohl rozmluvit do hádky, která v některých částech kontinentu skončila katastrofou. 

Tady začíná paralela s dneškem. 

Knihtisk zlevnil kopírování myšlenek. Internet zlevnil jejich distribuci. Umělá inteligence zlevňuje jejich výrobu. 

To je ještě radikálnější změna. 

Umělá inteligence a továrna na význam 

AI není jen nástroj pro programátory, marketéry nebo studenty, kteří chtějí rychlejší referát. Je to zároveň technologie, která snižuje cenu tvorby textů, obrazů, shrnutí, argumentů, modelů, prezentací, kódu, analýz i přesvědčování. 

To může být obrovský zdroj růstu. První empirické studie už ukazují, že generativní AI může v konkrétních úlohách výrazně zvýšit produktivitu, zejména u méně zkušených pracovníků. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že AI se nějak dotkne přibližně 40 procent pracovních míst ve světě a zhruba 60 procent v rozvinutých ekonomikách. 

To je ekonomická stránka příběhu. 

Ale druhá stránka je epistemická: AI mění podmínky, za kterých společnost vyrábí význam. 

Jestliže knihtisk umožnil levněji šířit pamflety, AI umožní levněji vyrábět tisíce přesvědčivých verzí reality. Nejen nepravdivých. To by bylo jednoduché. Nebezpečnější budou polopravdy: texty, které znějí rozumně, citují správné pojmy, mají hladkou strukturu, ale stojí na slabém předpokladu. Obrázky, které vypadají věrohodně, ale nikdy se nestaly. Analýzy, které působí odborně, ale zaměňují korelaci s příčinou. Politické slogany personalizované na strach každého jednotlivce. 

Problémem budoucnosti nebude nedostatek informací. Problémem bude přebytek přesvědčivosti. 

A právě zde se vrací první díl této série. Pokud škola připravuje děti hlavně na správné odpovědi, připravuje je na svět, který mizí. V éře AI nebude hlavní otázka, kdo si rychle vybaví informaci. Stroj ji vybaví rychleji. Hlavní otázka bude, kdo pozná, co je podstatné, co spolu souvisí, co je jen hladce napsaný nesmysl a kde končí fakt a začíná interpretace. 

V době knihtisku bylo nebezpečné neumět číst. V době AI bude nebezpečné neumět rozlišovat. 

Komenský nebyl busta 

Jan Amos Komenský se v české paměti často mění v pomník. Učitel národů. Jméno školy. Portrét na stěně. Povinná kapitola. Jenže Komenský byl především člověk z evropské polykrize. 

Narodil se roku 1592. Dospěl ve světě náboženského napětí. Po Bílé hoře přišel o zemi, bezpečí, rodinné jistoty i možnost normálně žít tam, kam patřil. Třicetiletá válka pro byla krajina života: exil, násilí, rozpad řádu, epidemie, vypálené země a nejistota, zda se svět ještě někdy složí zpátky. 

Když v roce 1623 dokončuje Labyrint světa a ráj srdce, nepíše literární hříčku od stolu. Píše zkušenost člověka, který vidí svět jako místo zmatku, klamu, marnosti a falešných slibů. 

Poutník vstupuje do světa a jeho průvodci mu nasazují brýle. Mají mu pomoci svět vidět tak, jak se vidět má. Jenže právě v tom je problém: brýle svět neupravují k pravdě, ale k iluzi. Poutník postupně pozoruje lidské stavy, profese, ambice, učenost, moc, bohatství, slávu i náboženské pokrytectví. Vidí mnoho pohybu, málo smyslu. Mnoho řečí, málo moudrosti. Mnoho rolí, málo pravdy. 

To je překvapivě současný obraz. 

Dnešní člověk také chodí labyrintem. Jen místo alegorických průvodců má notifikace, algoritmy, sociální sítě, mediální bubliny a nekonečný proud komentářů. Každé ráno vstupuje do města, kde všichni něco tvrdí, prodávají, vysvětlují, odsuzují, slibují a vyvracejí. Máme více informací než kterákoli generace před námi. To však neznamená, že máme více orientace. 

Komenského odpověď v Labyrintu je ráj srdce. 

Tady je třeba být opatrný. Pro Komenského to nebyla moderní metafora pro psychickou pohodu. Byla to hluboce křesťanská odpověď člověka, který hledá Boha uprostřed rozbitého světa. Sekulární čtenář ji nemusí převzít ve stejné podobě. Ale struktura jeho odpovědi je pořád aktuální: člověk potřebuje vnitřní kompas. Potřebuje něco, co ho ochrání před mámením davu, mocí role, svůdností kariéry, hlukem okamžiku a falešnou jistotou rychlých odpovědí. 

Nejde o únik ze světa, ale o schopnost se v něm neztratit. 

Od labyrintu k nápravě 

Komenský navíc nezůstal jen u vnitřního útočiště. Jeho širší pedagogická a pansofická ambice mířila k nápravě věcí lidských. Věřil, že vzdělání má člověka uvést do řádu světa, propojit poznání s mravností a pomoci společnosti vystoupit z chaosu. 

Dnes nám tato ambice může znít příliš velkolepě. Možná i naivně. Jenže naivita není vždy opakem realismu. Někdy je opakem cynismu. 

Komenský žil ve světě, který mu mohl snadno říct: nic nemá smysl, instituce selhaly, moc rozhoduje, pravda je slabá, budoucnost je pryč. Jeho odpovědí nebylo rezignovat na vzdělání, ale učinit z něj ještě důležitější civilizační projekt. 

To je přesně lekce pro dnešek. 

Nestačí říct dětem: naučte se používat AI. To je málo. Nestačí je naučit promptovat, generovat prezentace a rychleji psát domácí úkoly. Taková škola by se jen přizpůsobila nástroji, ale nepochopila dobu. 

Skutečná otázka zní: jak vzdělat člověka, který bude žít v prostředí levně vyráběné přesvědčivosti? 

Takový člověk musí umět číst text, obraz, graf, statistiku, instituci i vlastní emoci. Musí chápat, že silný pocit není důkaz. Že elegantní formulace není pravda. Že většina společenských problémů nemá jednu příčinu. Že technologie není kouzlo, ale zesilovač. Že dobrý úmysl může mít špatný důsledek. Že správná odpověď na špatně položenou otázku je pořád omyl. 

A musí se naučit říkat věty, které jsou pro demokracii i vědu nenahraditelné: nevím. Potřebuji zdroj. Tohle je interpretace, ne fakt. Tady je slabý předpoklad. Tady si nejsem jistý. Tady bych mohl změnit názor. 

V době umělé inteligence to není projev slabosti. Je to intelektuální hygiena. 

Škola pro labyrint 

Co z toho plyne pro vzdělávání? 

Ne méně znalostí. Více souvislostí. 

Ne útěk od faktů. Cesta od faktů k porozumění. 

Ne škola jako trénink na kvíz. Škola jako příprava na labyrint. 

Dějepis by neměl být jen chronologie, ale studium příčin, institucí, náhod a nezamýšlených důsledků. Literatura by neměla být jen seznam autorů, ale trénink empatie, jazyka a rozumění lidským motivacím. Matematika by neměla být jen postup, ale jazyk vztahů a nejistoty. Ekonomie by neměla být jen graf nabídky a poptávky, ale přemýšlení o motivacích, omezeních, trade-offech a druhém kroku. Občanská výchova by neměla být jen popis institucí, ale výcvik v tom, proč instituce existují a jak se rozkládají. 

A práce s AI by neměla být nový předmět přilepený k rozvrhu jako módní doplněk. Měla by být zrcadlem každého předmětu. Ve fyzice: jak ověřit vysvětlení. V dějepise: jak se rodí falešná analogie. V češtině: jak jazyk přesvědčuje. V matematice: proč model závisí na předpokladech. V občance: jak technologie mění moc. 

Tím se vracíme ke Komenskému. 

Jeho velikost nespočívá v tom, že bychom měli opakovat jeho odpovědi. Svět 17. století není náš svět. Jeho teologie není jazykem většiny dnešních tříd. Jeho představa řádu není jednoduše přenositelná do liberální, pluralitní a technologické společnosti. 

Ale jeho otázka je stále naše: 

Jak vzdělat člověka, aby se neztratil ve světě, který je větší, rychlejší a chaotičtější než jeho vlastní zkušenost? 

Na tuto otázku nemůže odpovědět samotná technologie. AI nám může pomoci učit se rychleji, překládat, vysvětlovat, simulovat, psát, programovat a analyzovat. Ale nedá nám automaticky úsudek. Nedá nám sama od sebe mravní kompas. Neřekne nám, co je důležité. A už vůbec nezaručí, že společnost s větším množstvím informací bude moudřejší. 

Knihtisk zlevnil knihu. Ale nezaručil moudrost. 

Internet zlevnil přístup. Ale nezaručil porozumění. 

AI zlevní tvorbu. Ale nezaručí pravdu. 

To bude náš úkol. 

Až se tedy vrátíme k prvnímu dílu a k otázce, kdy byla bitva na Bílé hoře, odpověď „1620“ má zůstat. Jen nesmí stačit. Skutečná otázka zní: jaké síly se daly do pohybu, než se vojska střetla? Jak se konflikt šířil? Jakou roli hrály instituce, víra, peníze, propaganda a moc? Jak se z lokální porážky stal dlouhý civilizační zlom? A jak poznáme, že se podobné síly pohybují i dnes, byť v jiném oblečení? 

To je vzdělání pro věk umělé inteligence. 

Svět, který přichází, nebude zkoušet, kolik odpovědí máme uložených v hlavě. Bude zkoušet, zda poznáme, které odpovědi k sobě patří. 

Nebude to AZ-kvíz. 

Bude to labyrint. 

A Komenský by tomu rozuměl. 

 

Zdroj: davidnavratil.com 

Autorem článku je David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny a vedoucí týmu Ekonomické a strategické analýzy. Článek sdílíme na našem webu se souhlasem autora.