„Lidé bez hrudi“

aneb jak si ne/vychovat zrádce

Jan Hábl, Vojtěch J. Hábl

 

Když ctnost mizí, roste prostor pro zradu

Když mizí ctnost, roste prostor pro zradu. V naší představě bývá zrada spojena s velkými dějinnými okamžiky – zrádce prozradí vojenské tajemství nepříteli, prodá mesiáše za třicet stříbrných, Mnichov apod. Ale zrada se rodí mnohem dříve a v mnohem menších, každodenních rozhodnutích. Zradit můžeme sami sebe, svou roli, svůj úkol, svou čest.  Můžeme zradit důvěru dítěte, kterému jsme slíbili… Zradit můžeme přítele, když pro-zradíme důvěrná slova. Zrada má mnoho tváří a často přichází tiše. V práci může jít o kolegu, který si přivlastní zásluhy jiného. V manželství může mít podobu nevěry. V médiích je to novinář, který vědomě překroutí fakta, aby se zalíbil publiku. V politice… ani nemluvit. Všechno jsou to malé i velké podoby téhož – opuštění ctnosti, která byla v dané roli závazkem.

Odnepaměti byla každá společenská role spojena s vnitřním měřítkem kvality – cti. Říkalo se „na mou čest“, a byl to skutečný závazek. Řemeslník věděl, co znamená dobře odvedená práce, soudce hleděl soudit podle práva atd. Tyto vnitřní normy chránily nejen jednotlivce, ale i celé komunity. Sociologové tomu dnes říkají sociální kapitál – čím více čestných lidí, tím více vzájemné důvěry, a čím více důvěry, tím lépe se členům společnosti žije. Bez ctností se snadno stane, že schopnosti a dovednosti začnou sloužit špatným, někdy až zničujícím cílům. Ctnost funguje jako vnitřní kompas, který ukazuje směr i tehdy, když kolem není žádná mapa a nikdo se nedívá. Když naopak mizí, mizí i zábrany. A prostor pro zradu – malou i velkou – se nepozorovaně zvětšuje.

Privatizace morálky a její následky

Osvícenství přineslo obrovský dar – svobodu člověka, občanská práva, demokracii. Ale spolu s tím přišel i fenomén, který filozof Alasdair MacIntyre označil za jednu z příčin rozkladu morální soudržnosti: privatizace morálky. Znamená to, že morální zásady si určuje každý sám podle svých preferencí. Myšlenka „ty máš svou pravdu, já mám svou“ se stala běžným postojem.

Na první pohled to zní tolerantně a osvobozujícím způsobem – přece nechceme žít v diktátu jediné morálky. Jenže když neexistuje žádný sdílený rámec dobra a zla, mizí možnost řešit spory věcně a s respektem. Rozhodování se často redukuje na momentální pocit, osobní zisk nebo politickou výhodu.

Už někdy od dob Davida Huma se tomu říká emotivizmus, později se začalo říkat subjektizmus a dnes tak nějak souhrnně relativizmus – jde o to, že se morální soudy redukují na vyjádření pocitů a preferencí, bez opory v pevných měřítkách. Ve světě morálního relativizmu může být „správné“ cokoliv, co se mi právě líbí, co mi přináší potěšení, nebo je výhodné či tzv. efektivní. A „špatné“ je cokoliv, co mi vadí. Veřejná debata se pak snadno mění v překřikování, protože není k čemu vztáhnout argumenty. Nakonec zbývají jen dvě cesty, jak prosadit svou: manipulace nebo nátlak. A v ostřejší podobě klidně i násilí (což dnes žel není vůbec výjimečné).

A když mizí vnitřní měřítka morální kvality, i instituce, které dříve formovaly charakter – soudy, školy, církve, parlamenty – se mění v jeviště pro sebeprezentaci nebo sebeprosazení. C. S. Lewis to v knize Zničení člověka vyjádřil výstižně: „Všechno jsme zrelativizovali, subjektivizovali. Pravdu, morálku i čest. Ve školách ‚vyrábíme‘ lidi bez hrudi, děti bez mravů. S úžasnou naivitou amputujeme orgán a žádáme, aby fungoval. Vysmíváme se ctnostem a s hrůzou ve svém středu nalézáme zrádce.“ Napsáno za války, r. 1943.

Návrat k výchově k ctnosti

Pokud si nechceme vychovávat zrádce musíme se vrátit k vědomé a promyšlené výchově ctností. Neznamená to nostalgii po direktivní výchově, ale poctivé úsilí o celostní rozvoj osobnosti. Nejen znalosti, dovednosti, kompetence, ale také a především charakter.
Charakterové ctnosti – pravdomluvnost, statečnost, odpovědnost, spravedlnost apod. – nejsou ozdobou osobnosti, ale jejím jádrem. Jsou to stabilní, dlouhodobé dispozice charakteru, které nám umožňují jednat správně, i když to není snadné nebo výhodné.

Škola jako dílna lidskosti

Náš Komenský často mluvil o škole jako „dílně lidskosti“. Místem, kde se nejen předávají vědomosti, ale kde se formuje „celý člověk“ (viz např. jeho Velká didaktika). Komenský dobře věděl, že vzdělání bez ctností je nebezpečné. Jeho varování, že „člověk učený, ale nemravný je břemenem země“ je dnes až znepokojivě aktuální – a to nejen ve školách, ale ve všech oblastech veřejného života.

Výkon, znalosti, dovednosti a kompetence – to nejsou špatné pedagogické cíle – ale samy o sobě nestačí. Jistě, člověk potřebuje „výbavu“ pro uplatnění na trhu práce, ale „konkurence-schopnost“ se bez charakteru může snadno proměnit ve „všeho-schopnost“. Pěstovat ctnosti neznamená přidat do rozvrhu další předmět. Znamená to proměnit celkovou kulturu školy. Ctnost se učí okoukáváním, napodobováním, ochutnáváním, opakováním, zakoušením – „děti jsou jako opičata, vše, co vidí, hned chtí napodobovati“, konstatuje Komenský. Děti se neučí pouze tak, že jim řekneme „toto je dobré, to dělej“, ale tím, že si dobro sami zkusí, sáhnou si na ně a zjistí, jak je dobré. „Jako se dítě učí choditi chůzí, mluviti mluvením, psáti psaním, tak se ctnosti učí skrze ctnostné jednání“, ještě jednou Komenský (ve 23. kapitole Didaktiky). Učitel k tomuto vytváří příležitost, model ctnosti zprostředkovává skrze své jednání, způsoby komunikace, atmosférou, kterou tvoří apod. Charakter formuje i klima ve sborovně i na chodbách i v jídelně i při fyzice i v tělocviku. Formují i způsoby, jak se slaví úspěchy a jak se čelí chybám, nezdarům a selháním. Formování charakteru je jednoduše celostní proces.

Tradice výchovy k ctnostem má v našich zemích hluboké kořeny. Komenský ji rozvíjel ve své době, ale už dávno před ním ji pregnantně formuloval Aristoteles, když učil, že ctnosti jsou návyky, které si člověk osvojuje opakovaným správným jednáním, až se stanou jeho druhou přirozeností. Takové „dílny lidskosti“ – ať už ve škole, rodině nebo komunitě – formují, Lewisovými slovy „hruď“, čest, ctnost, charakter. A čím více takových lidí, tím méně je myslitelné zrádcovství. A čím méně zrádců, tím lépe se všem žije. Ať žije charakter!